Poplašné zprávy, které vířily éterem před konáním šestadvacátého ročníku dnes už regulérně jednoho z nejdůležitějších světových metalových festivalů Brutal Assault, byly mírně znepokojující. Nové vedení radnice Jaroměře prý nemá festival rádo a speciálně si posvítí si na všechny jeho návštěvníky i ty, kteří z festivalu profitují. A dokonce prý se bude snažit, aby se tady už za rok nekonal. Ačkoliv tohle všechno místní starosta oficiálně dementoval, přece jen jsem při přípravách na dalších pouť do míst posvátné kovové půdy pociťoval mírné napětí. Taková pouť, podobně jako nejslavnější světová pouť, má totiž již své zažité obyčeje a rituály a není přípustné, aby se od nich nebohý poutník musel odchýlit!

Na první středeční pohled je však v Jaroměři i v Josefově vše při starém. Stany postavené leckde, kde se nesmí, odstavená auta jakbysmet a všude davy postaviček v černém. Parkujeme striktně v souladu s dopravními předpisy (ostatně jako vždy) a alespoň já osobně vykračuji levou a nenápadně křížím ukazováčky i prostředníčky na obou rukou. Ovšem pozor, u odbočky na cestu k areálu nejsou žádné vietnamské občerstvovny! Nepropadám nicméně panice, odhodlaně kráčím dál, a sotvaže spatřím v dáli první stánek u cesty, získávám jistotu, že všechny ty strachy byly zbytečné. Pivo z nejlepšího festivalového pivovaru Mordýř (jenž paradoxně nepůsobil v areálu) v ruce mi pak dodává na jistotě, a jakmile projdu starou známou branou s logem festivalu, jsem si už stoprocentně jistý tím, že letošní pouť dopadne na výbornou. Aby ne, když slibovaná festivalová soupiska byla tentokrát skutečně nabitá (a to ještě neměli přijet původně avizovaní ANTHRAX). Uvolňuji tedy ještě již do křeče upadající zkřížené prsty, v nichž se i to pivko špatně neslo, a vrhám se bez zábran do festivalového reje.

Kdo je tu nejtvrdší, kdo je tu nejtvrdší?

Na hlavním pódiu se snaží IMMOLATION, ale technika, zvukař či kdo ještě další jim do toho vrhají problémové vidle, bohužel. HC/punkové legendy AGNOSTIC FRONT už to mají posléze se zvukem v pořádku a tak rozpoutávají maximálně energický set, jemuž sice chybí megapit po vzoru loňského obíhání stanoviště zvukařů na pokyn SICK OF IT ALL, ale jinak je naprosto v pořádku, zejména uvědomíme-li si, že ústřední postava téhle kapely, kytarista Vinnie Stigma, má v rodném listu zapsaný rok 1955.

Záhy okusuji nešvar, na který asi narazil každý, kdo to s festivalem myslel vážně, a sice křížení časů vystoupení kapel na jednotlivých pódiích, protentokráte tedy na téma SODOM vs. I AM MORBID. A přestože jsem si sliboval, že kompletní set pohrobků MORBID ANGEL si prostě nemohu nechat ujít za žádných okolností, vystoupení SODOM ve čtyřčlenné podobě s navrátilcem – modelem Frankem „Blackfirem“ Gosdzikem bylo natolik strhující, že jsem u něj setrval téměř až do konce. A neubránil jsem se při něm ani myšlenkám na to, jak současnost dokáže být v naprostém paradoxu k minulosti. Josefovská pevnost totiž, jak známo, byla původně vystavěna na obranu proti pruským výpadům do českých zemí, a hle, nějakých dvě stě let poté v ní potomci těch samých Prusů vystupují jako umělci a převážně české publikum jim tleská k tomu, jak zpívají a hrají krom jiného o válčení a válečnictví (zde se vydařila zejména „M – 16“, musím říct).

Po zběsilém úprku směr nejzadnější Obscure stage naštěstí zachycuji I AM MORBID teprve na začátku jejich setu a tak i tady jsem svědkem bezvadného vystoupení, jež korunuje přítomnost druhého z původních „Morbid boys“, totiž Petea Sandovala za bicími. Táhlé problémy se zády má tenhle dredatý sympaťák už zjevně dávno za sebou a tak byla jeho hra na zmíněný nástroj naprosto geniální, až mi přišlo, že jeho výkon a fludium obecně zastiňovalo ostatní (byť samozřejmě neméně důležité) dění na stagei. A třebaže nositelem ochranné známky MORBID ANGEL je samozřejmě Trey Azagthoth a jeho aktuální kapela, ve světle umělcova vystupování na jaře letošního roku, vrcholícím později v kolapsu přímo na pódiu, je jisté, že prapor jmenovaných deathmetalových legend by nyní spíše měli třímat právě Sandoval s Davidem Vincentem.

Cestou zpět házím očkem na smrťáky GRAVE MIASMA na nejmenší Octagon stagei, ale jejich projev se zdá být naprosto průměrným, takže své deathmetalové choutky už naplno směruji na později vystupující POSSESSED. Do té doby musím ještě přežít MESHUGGAH, jejichž brutálně terminátorový metal prostě nejsem schopen vnímat déle jak dvě skladby za sebou, a HEILUNG, u kterých jsem vlastně tak nějak nepochopil jejich přítomnost v pevnosti. Jistěže pořadatelé dbají na pestrost a nějakou tu tématickou provázanost s námětem „metalový festival“, ale tohle skutečně bylo jen pro ortodoxní vyznavače sepětí s přírodou, folku a starověkých severských časů (byť jsem se, pravda, přistihl u toho, jak mi produkce před vnitřní zrak přihrává výjevy z filmu „Cesta bojovníka“).     

Přichází však čas POSSESSED, další legendy, kterou na pódiu nicméně prezentuje již jen původní zpěvák Jeff Becerra, jenž si k upoutání na vozík aktuálně a nedobrovolně přibral i problémy s pravým okem, které proto důsledně ukrýval za černou páskou. Na rozdíl od poslední účasti na Brutal Assaultu v roce 2017, kdy se ještě museli krčit ve stanu na místě dnešní Obscure stage (a na který snad nikdo nevzpomíná v dobrém), jim byla tentokrát přiklepnuta hlavní Sea Shepherd stage a hned to bylo ve všech směrech poznat. Částečně se hrálo i z návratového alba „Revelations Of Oblivion“ (2019), jež zní velmi solidně, pročež kapele přiklepnutá hodina hraní stále skutečně za to, navzdory již pokročilé noční hodině. A mimochodem, to, že tričko POSSESSED měl na sobě týž den o hodně později také frontman DISMEMBER Matti Kärki, to jistě také nebyla náhoda.

Kdo je tu nejlepší, kdo je tu nejlepší?

Neboť DISMEMBER se bezpochyby stali jedněmi z hlavních hrdinů festivalu, jak se k tomu za chvíli dostaneme. Abyste si ale odnesli zážitků co nejvíce, bylo samozřejmě nutné pečlivě plánovat, a to prakticky permanentně, nejen tedy před začátkem toho kterého festivalového dne, protože, jak už bylo (a ještě nejspíš bude) mnohokrát zmíněno, počet vystupujících byl tentokráte skutečně závratný. A zatímco až doposud jsem byl zvyklý převracet si neustále z tohoto důvodu programové kartičky na krku, letos jsem, myslím, se vším všudy docenil festivalovou aplikaci v mobilu. Dokonce tak moc, že jsem se několikrát přistihl, jak se chci automaticky zorientovat ve zmíněných kartičkách, nicméně mávnul jsem nad tím hned rukou a přešel do aplikace, protože tam to prostě bylo mnohem přehlednější a sympatická byla i možnost vytvořit si svůj vlastní program. Který vás navíc zčervenáním příslušných vystoupení upozornil na časovou kolizi, takže bylo hned jasné, co je třeba udělat pro to, aby člověk přišel o co nejméně hracích časů. A ještě jedna věc vlastně byla na téhle aplikaci roztomilá – pokud jste si některou kapelu označili celou hvězdičkou, chodila vám před jejich vystoupeními upozornění, že daná kapela zahraje v tolik a tolik tam a tam. Vlastně tam ale nebylo „v“, pardón, ale „o“, jako kdyby aplikaci programoval někdo z Moravy. A nakonec to bylo musím říct, roztomilé, číst, že například „DISMEMBER vystoupí o 17:50 na Marshall“… skoro jako kdyby se s vámi pořadatelé vsázeli, o co, že tam ty DISMEMBER nakonec skutečně vystoupí?  

Ohrozí tudíž aplikace další existenci zmíněných programových kartiček? Možné to je, nepochybuji, že mnozí návštěvníci už popsaným způsobem fungují, ovšem přidaná hodnota suvenýru je přece jenom něco, co mobilní aplikace ani mít nemůže. Takže uvidíme.

Zahřívací pasáž druhého festivalového dne obstaral příjemný melodický death metal ála INSOMNIUM finských WOLFHEART, v porovnání s později vystupujícími a podobně orientovanými dalšími finskými smrťáky OMNIUM GATHERUM také podstatně zajímavější a vyzývavější. Následovala prakticky povinná festivalová položka portugalských MOONSPELL, kteří příjemně překvapili jednak zařazením klasiky „Opium“ na úplný počátek svého setu a pak také jeho namícháním především z alb pozdějších, zejména „The Antidote“ a „Extinct“. Vážně, při všem tom dnes moderním vzpomínání na věci zhruba třicet let staré by se občas nemělo zapomínat na to, že i později vznikaly nahrávky, které si rovněž stojí za to připomenout i dnes.    

Pravda, DISMEMBER to také úplně nedokázali, ale na jejich obhajobu lze uvést, že na rozdíl od MOONSPELL předlouhá léta v mezičase nebyli vůbec aktivní. A tak když skutečně nastoupili na Marshall stage před maximálně působivou černobíle vyvedenou plachtu s jejich logem a s precizním zvukem spustili „I Saw Them Die“, bylo to jako splnění jednoho dávného snu  (přestože jsem, přísně subjektivně vzato, kapelu viděl už před dvaceti létech v jiné metalové Mekce, ve Wackenu) a zároveň velmi, velmi nostalgické. Věrný tuzemský fanoušek sice mohl kapelu shlédnout již vloni na Obscene Extreme, ale ne každý k tomu zkrátka potřebuje pár odhalených pinďourů navíc, případně na pódiu před kapelou dav, přes který nebude vidět, nebo rovnou nějakou tu heterosexuální felaci. Zároveň to mělo skutečně sílu medvědí, jíž jen podpořil viditelně prostorově vylepšený Matti Kärki, který, v souladu se studiovým předobrazem, ze svého hrdla vybrušoval řev skutečně přímo zvířecí. Hrálo se především z debutu „Like An Ever Flowing Stream“, „nejmladší“ skladbou se stala „Of Fire“ z roku 1997, jejíž originální intro mimochodem zaznělo i na úvod celého koncertu, a pokud jsem až do té doby měl nějaké pochybnosti, kdo by tak celému festivalu mohl z mého úhlu pohledu kralovat (jakože kandidátů bylo povícero), sotvaže Švédové opustili stage, měl jsem, ještě celý pomyslně rozervaný ze vší té death metalové krásy, absolutně jasno. Vždyť kdo jiný by si mohl dovolit nazvat jedno ze svých alb „Death Metal“ a vyšvihnout na jeho obalu erb přímo šlechtický?

Ale nebyl čas na sáhodlouhé rozjímání, neboť vzápětí to na vedlejší stagei rozbalili BIOHAZARD v originální sestavě s navrátilcem Evanem Seinfeldem, poprvé od jeho druhého odchodu z kapely v roce 2011 (ihned po DISMEMBER mimochodem, rozumíte, a obě kapely solidní hodinový set, to by v devadesátkách bylo něco jako splněný metalistův mokrý sen). Zejména na Bobbym Hambelovi a bubeníkovi Dannym Schulerovi tedy bylo vidět, že jednoduše zestárli, ale na jejich nasazení a faktu, že BIOHAZARD už jen z toho principu, že jsou prostě BIOHAZARD, předvedli jistě nejlepší hardcore za celý festival, to nic nemohlo změnit. A to nepočítám to charisma, které z nich stříkalo na všechny strany, ať už třeba Billy Graziadei hrál ve stoje na rukou fanoušků nebo od hlavy až k patě potetovaný ex pornoherec Seinfeld rozdával morální moudra o soudržnosti rodiny.

Devadesátkové orgie nicméně pokračovaly dál, když na řadu přišla SEPULTURA (a po ní i IN FLAMES). Snad poprvé po té předlouhé době, co kapelu vídávám na festivalech a není v ní Max Cavalera, jsem měl pocit, že tohohle břemena se konečně definitivně zbavila, protože ať zahrála, co chtěla, bylo to neustále maximálně energické a náležitě strhující, i když to mělo datum výroby mladší než album „Roots“. Koncert maximálně odsýpal, kapela nezavdávala ani tu nejmenší záminku pro zívání a celé to neskutečným způsobem dirigoval bubeník Eloy Casagrande, jenž byl do svého ultraživelného bubnování tak ponořený, až jsem měl pocit, že po skončení koncertu mu budou muset ty paličky ze zaťatých pěstí vytáhnout násilím. Jinými slovy to bylo jako jízda splašeným metrem, jemuž selhaly brzdy, a čím více se nořilo do temnoty podzemí, tím intenzivnější z toho měli všichni cestující zážitek.

Od IN FLAMES jsem na to konto mnoho nečekal, tím spíš, že jejich současné zaoceánské posilování mi není moc sympatické, protože připomíná spíš kšeftování na fotbalovém hráčském trhu, než snahu o udržení funkční, soudržné a potentní sestavy. Ale když se od toho člověk oprostil, bylo to výborné, že snad jinak to ani tvorba IN FLAMES neumožňuje, s vrcholnými okamžiky v klenotech typu „Where The Dead Ships Dwell“, „Behind Space“ z debutu, „I Am Above“ nebo dlouho neslyšené tutovky „Only For The Weak“.  

Pak už zbyl jen čas na drobné vyklusání před spaním, jež však bylo o to intenzivnější, že proti sobě na opačných koncích areálu znovu ukázkově postavilo dvě mé zájmové kapely, tentokráte legendární heavymetalisty EXCITER a čím dál tím populárnější blackmetalisty WATAIN. První působili trochu úsměvně, alespoň tedy pro neznalého původní tvorby, když navíc ústřední postava zpívajícího bubeníka Dana Beehlera během zpěvu ukázkově nedokázala udržet rytmus, druzí byli naopak o velké serióznosti, korunované obrovskou hořící scénou, oltářem a vlastně i velmi sympatickým černokněžnickým výkonem. Pak už jen pomodlit se, třikrát zadupat před oltářem, oběhnout jej a mohlo se jít spát.

Nějaké ty pouťové zážitky...

Třetí festivalový den si žádá ubrat na plynu a tak navzdory předsevzetím dávno učiněným vynechávám dánsko – dámský záhrobní kvartet KONVENT, který podle zpráv z místa samého nakonec zaznamenal veliký sukces. Škoda, ale co holt se dá dělat. Startuji tak na Obscure stage až se severskými legendami SACRAMENTUM, v době, kdy už zpočátku vítané slunce začíná být tak trochu na obtíž. Švédové čerpají z dávné historie, ale to neznamená, že jejich setu, plnému melodického black/death metalu, chybí schopnost zaujmout a pobavit. A když se zpěvák Nisse Karlén navíc zleje krví, dojem z jejich démonické show je dokonalý a já spokojeně odcházím zkontrolovat, co je nového na festivalu a jeho hlavním festivalovém náměstí, přesně jako na pravé pouti plném stánků s rozličným zbožím, jehož spojovacím motem je samozřejmě těžký kov ve všech směrech.

Zásadně nového, pravda, toho nebylo mnoho, snad s výjimkou dobrého nápadu umožnit zážitkuchtivým fanouškům procházku po hradbách a možnost shlédnout na svůj oblíbený festival také z ptačí perspektivy, samozřejmě náležitě zpoplatněného (čemuž se ale nebylo co divit, vždyť pusťte například někoho s dvojkou v žíle jen tak bez jištění se projít po hradbách – to byste se asi jako pořadatelé nedoplatili). Ale kdo potřebuje záplavu novinek, když i stávající nabídku, pochopitelně včetně té kulinářské, nedokáže za celou dobu festivalu náležitě vyzkoušet v celé její úplnosti. Tradičně fascinující byl určitě neutuchající zájem o stánek s festivalovým merchandisem a krom dalšího jsem se také pozastavil nad viditelně se navyšujícími počty zejména cédéček, které jsou u jednotlivých stánků nabízeny ve větších či menších slevách, a které přesto nikdo nekupuje. Jako kdyby to začínalo být němým, ale o to více usvědčujícím svědkem nezdravé nadprodukce současného metalového světa, kde toho k vydání studiové nahrávky v porovnání s podmínkami před nějakým čtvrtstoletím stačí podstatně méně a talent a schopnost zaujmout to kolikrát nejsou.     

Ale zpět k Obscure stage. Další krásný set zde následně vymalovali – a to do slova do písmene – sympatičtí Dánové SATURNUS, nechávající vzpomenou na to nejhezčí z doommetalové vlny devadesátých let. Vyměřená čtyřicetiminutovka s nimi utekla neuvěřitelně rychle, až se člověku (a rozhodně ne poprvé ani naposledy) dralo na mysl, zda by si kapely i na menších pódiích nezasloužily trochu více hracího času navíc.

BORKNAGAR nehráli v pevnosti poprvé, ale poprvé se mi stalo, že jsem absolvoval jejich vystoupení komplet a navíc z něj odcházel nadšený. Čím to bylo těžko říct, on ostatně kompletní a úžasný pěvecký potenciál kapely a její pozdější hudební směřování pro to vlastně mají všechny předpoklady, ale zkrátka to tak dosud nikdy nedopadlo. Nikdy však neznamená skutečně nikdy a tak když dozněly ty překrásné hymny jako „Up North“, „Voices“ nebo „Colossus“, přísahal jsem si, že ICS Vortexe a spol. teď už definitivně nespustím ze zřetele. Podobně jako švédské DÖDSRIT, jejichž melodický blackmetalový výkon na nejmenší Octagon stagei patřil k mým i celoredakčním festivalovým vrcholům, přestože z opakovaného poslechu jejich jinak solidní třetí desky „Mortal Coil“ mi to původně nějak nedocházelo. Možná za to, pravda, mohl i sympatický výzor čtveřice mladíků samotných, z nichž každý jakoby představoval úplně jiný typ (na čele s vyloženě nerdovsky působící ústřední postavou Christoffera Östera), ale dohromady fungovali neuvěřitelně jednotně a profesorsky. Což také mimochodem jako jediné obstojí jako odůvodnění toho, že jsem v daném čase chyběl u souběžně probíhajícího vystoupení ZEAL & ARDOR.

Vyvrcholení pátečního večera mělo jednoduché řešení: floridské legendární smrťáky OBITUARY. Kapelu, která se v pevnosti v roce 2014 blýskla výborným setem, předcházela samozřejmě jednak její pověst a pak také znamenité letošní album „Dying Of Everything“, s nímž se pánové dál vezou na své neuvěřitelně vitální druhé míze. S takovým vkladem se věru neprohrává, a proto o ničem takovém nemůže být řeč ani v případě OBITUARY. Ač už zdatně za padesátkou, dokáží pánové rozpoutat hotové peklo, obzvláště, když k tomu mají perfektní zvuk (který v pevnosti měli) a neuvěřitelně vitálního lodivoda Donalda Tardyho, na jehož účelově silovou hru jsem se alespoň tedy já nemohl vynadívat. A samozřejmě, bez typického chropotu jeho bratra Johna by to také nebylo ono, ale i zde bylo vše v nejlepším pořádku, takže kapela s přehledem zapsala další výborný brutalassaultovský výkon, do nějž skvěle zapadla i hned trojice skladeb ze zmíněného nového alba.    

Zdravě nakažen floridskou infekcí pak zkouším dát šanci „cyberpunk/synthwave/electronic“ v podání PERTURBATOR, ale je to marná snaha. Celé to vypadá a působí jako SAMAEL na diazepamu, takže po pár skladbách mizím, neboť zítra je také festivalový den a každá ušetřená energie se ještě může hodit.

Čím víc Brutal, tím víc Assault

Můj soukromý sobotní program se mi zdál celkem nabitý, což je dobře, protože se dostavilo něco, co jsem snad ještě v pevnosti nezažil – únavy pramálo a žádné zvláštní nadšení, že se festival chýlí ke svému konci. Snad že letošní festivalová soupiska byla skutečně nabitá (já vám to říkal), snad že festival tentokráte pojatý ve striktně redakční režii se také ukázal být dobrým nápadem, nevím, ale opravdu jsem měl pocit, že bych v Josefově ještě nějaký ten den klidně zvládnul. Soukromý soundtrack k tomu hned ze začátku obstarali  GATECREEPER, nádherný revival severské deathmetalové školy devadesátých let, jenž byl o to působivější, že američtí mládenci vypadali, jakoby se před oněmi nějakými třiceti léty narodili.  

HYPNOS, přehození na Obscure stage. byli naprostou povinností, nakolik vystoupení téhle žijící domácí legendy má prostě vždycky něco do sebe, pro tentokráte třeba ještě stále nového bubeníka Satarotha či titulní ukázku čerstvého EP „Deathbirth“, sloužící mimo jiné právě k propagaci nového muže za bicí baterií. Časový rozpis mi však velí nezůstat až do konce, neboť na Marshall stage se to mezitím chystají rozbalit DOWNSET, subjektivní rest pomalu třicet let starý z doby, kdy jsem měl tu čest psát o jejich bezejmenném debutu. Vzpomínání to následně bylo velmi působivé, neboť způsob, jakým kapela kříží hardcore a rap mi vždycky přišel poměrně unikátní, a jelikož se to do předvedeného setu naplno promítlo, nezbylo pražádného místa pro nějaké pochybnosti. A to si pište, že Rey Oropeza byl ve výborné kondici, takže když na závěr kapela nasadila svoji největší tutovku „Anger“ a zmiňovaný zpěvák se přesunul k publiku dolů pod pódium, nemohlo to být už ani o fous intenzivnější.      

Další Sofiinu volbu přinesl časový střet ANAAL NATHRAKH a SUICIDAL ANGELS, mezi nimiž jsem nakonec (a s těžkým srdcem) upřednostnil řecké thrashery, neboť kvality jejich posledního studiového alba „Years Of Aggression“ slibovaly zajímavé vystoupení, k němuž vzápětí na Obscure stage také skutečně došlo. A kdyby jen zajímavému. Pot stříkal z pódia dolů i obráceně, circle pit se třásl pod zlověstným dupotem desítek nohou a celkově thrashově vzletné atmosféře už chybělo snad jen vztyčení ukrajinské vlajky při závěrečné „Capitol Of War“, které by, tedy alespoň podle mě, vyznělo dokonale symbolicky. To, že Rusové stále pokračují v ničím neospravedlnitelné válce proti Ukrajině, se mi vůbec zdálo být tak trochu obecně opomíjeno (samozřejmě pouze u těch kapel, které jsem viděl), takže mám za to, že podobné situace si o něco takového přímo říkaly. A pokud to dokážou třeba takoví WITHIN TEMPTATION letos na Masters Of Rock, proč ne kdokoliv jiný na Brutal Assaultu, když už tedy na něm mimochodem chyběli původně avizovaní ukrajinští 1914, kteří to tam vloni tak rozčísli, a kteří museli zůstat doma, neboť kvůli válce s Rusem jim nebylo dovoleno vycestovat.  

Co se ekologické stránky věci týče, neboť ta už je pochopitelně nedílnou součástí festivalové filozofie, měl jsem letos dobrý pocit z toho, když jsem si všímal, jak návštěvnictvo prakticky ve všech prostorech areálu zodpovědně třídí odpad. Možná se pletu, ale měl jsem zkrátka dojem, že dříve k podobné důslednosti tak masově nedocházelo. A nesmím zapomenout ani na stan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity, který hezkou a poučnou formou (mimo jiné) vybízel k neodhazování nedopalků na zem a názorně ilustroval, co všechno se z takového odhozeného nedopalku dostává do okolí a jak tomu předejít. Snad si na některém z dalších ročníků bude možné povšimnout změny chování publika i v tomto směru.  

Pak přijeli DEICIDE, zastánce přísného dodržování programu rozhodili hned na začátku nástupem o deset minut dříve, než měli, a soudě podle okolních reakcí se nám to všem skutečně nezdálo. Pamětliv vystoupení kapely na plzeňském Metalfestu v roce 2010, které ve mně zanechalo dojem absolutně natlakované záležitosti, jsem očekával totéž a ono se to… dostavilo! Setlist samozřejmě poznamenalo loňské třicáté výročí vydání legendárního alba „Legion“, ovšem s ohledem na jeho stopáž se dostalo i na další klasiky, které DEICIDE vykreslily přesně v té poloze, ve které je všichni v pevnosti chtěli vidět, totiž jako notně podmračené deathmetalové monstrum, jež svou produkcí vyvolá v areálu naprostou anihilaci. A není jistě bez zajímavosti, že mistru Bentonovi v oněch ďábelsky posedlých obličejích zdatně sekundoval zejména nový kytarista Taylor Nordberg, jemuž z očí vysloveně slovy klasika koukalo „tisíc čertů“.    

Na samotný konec jsem si nechal bonbónek v podobě BENEDICTION, které jsem v sestavě s navrátilcem Davem Ingramem po vydání jejich skvělého posledního alba „Scriptures“ (2020) dosud neměl tu možnost shlédnout. A bylo to stejně tak skvělé, byť začátek jejich setu posunuly technické problémy se zvukem kytary Petera Rewa, který se pak na to konto dobré dvě třetiny koncertu tvářil, jako kdyby mu bylo bůhvíjak ublíženo. Ultimátní zahájení „Iterations Of I“ zapůsobilo jako startovní výstřel závodu o nejsilnější staroškolský deathmetalový zážitek, jenž pak nabral takové intenzity, až oči, uši i moshpity přecházely. Druhý základní kámen kapely Darren Brookes byl o poznání lépe naladěn, než jeho šestistrunný kolega, Dave Ingram burácel jako skutečné hromobití, a když se na pódium v titulní skladbě debutu „Subconscious Terror“ dostavil jako host i bývalý vokalista Dave Hunt, musel být každý pořádný fanoušek BENEDICTION v sedmém nebi. Věčná škoda, že ztracený čas ze začátku setu nám už nikdo nevrátil, útěchou však budiž alespoň to, že zazněla i největší tutovka posledního alba „Stormcrow“.     

Závěry? Jednoznačné. Šestadvacáté pokračování Brutal Assaultu pokračovalo v tom, co pětadvacet jeho přechozích edicí načalo a stále dál a dál vylepšovalo, a stejně jako ony znovu nejspíš skončilo na jejich čele. Možná to trochu připomíná situaci, kdy umělec hovoří o své poslední nahrávce, která je vždycky nejlepší, možná naopak nelze skutečně jednoznačně říct, že některých z předchozích ročníků neměl ještě nějaké větší kouzlo, ale čistě formálně vzato mi to vychází, že letošní Brutal byl prostě nej, včetně toho, že byl také nejdražší, což mu zřejmě mnozí nechtějí prominout. Mnozí jiní ale naopak ano a to si myslím je právě zcela nejlepší známkou pro to letošní, maximálně povedené josefovské (po)kováníčko.